Život, to nejpřirozenější.

12. května 2018 v 16:46 | Devenny |  Osobní myšlenky
To, co je nám nejpřirozenější
ŽIVOT
Je večer, jako každá druhá stojím ve sprchovém koutě a vykonávám denní očistu. Jenže jsem i žena, navíc žena přemýšlivá. A s dopadajícími kapkami na má holá, obnažená záda přemýšlím o životě. Nesčetný počet ''Proč'', ale málo odpovědí.
Je to deprivující.
A zároveň inspirující.
Jako lidé hledáme pravdu na dně šálku ranní kávy.
Proč tu kávu piji?
Protože jsem se nevyspala.
Proč jsem se nevyspala?
Protože jsem se učila.
Proč se učím?
Protože musím.
Proč se učit musím?
Protože tlak.
Tlak. Nač se vyvíjí tlak na homosexuály?
Protože naše tolerance je omezená.
Čím to je?
Bytosti jsou individuální. Položme si ale nyní otázku, PROČ nesnášet či nenávidět něco nebo někoho, kdo nám ničím neškodí a jen plodí lásku standardním způsobem? Špatně. Proč je to nestandardní? Protože společnost.
Kdo určil, co je dobré a co je špatné?
Co nám káže etika? Proč je toto neslušné, tohle se neříká a takhle se máme chovat?
Chápu. Zčásti.
Jistý řád v chaosu býti musí. Matka příroda je zrozena z chaosu. A vytváří řád. Jaký to paradox. My lidé, páni tvorstva, ovlivněni svým darem inteligence, zapomínáme na základní vlastnosti vrozené.
Láska, sounáležitost, soucit....LIDSKOST.
Žijeme my lidé ještě lidsky?
Měníme naše dlouhé rozhovory u kávy za emotikon, jenž ironicky mrká.
Na koho přivírá očko? Co tím myslí? Jsem snad na hlavu a poukaz do Bohnic stále platí?
Obalujeme se v iluzi, jako housenky krásného motýla, který nikdy nemusí se vyvinout.
Krása je tedy jen jakýsi vzdálený cíl, podoben majáku kdesi v hloubce tmy a rozbouřené modři, ve které plavou bílé tesáky, s nekonečnou krutostí čekajíc na naši další chybu a šanci nás pozřít.
Bílé tesáky mění se v nás. Lidi.
Tolika zla, násilí bylo již v každé generaci homo sapiens.
Kdo nás naučil to zlo?
Nevinnost nezná protiútok.
Je zlo opravdu tak zlé? A jak moc je zlé? Není to jen nemilovaný sourozenec dobra?
Však i samotný Lucifer, toužíc po úspěchu se snažil vyrovnat se Bohu. Neděláme to i my? Prostí lidé z masa a kostí? Nemusíme být světlonoši, abychom chtěli se rovnat.
Rovnost.
Duše duši si je rovná, nicméně tato moudrost ztrácí se do neznáma.
Náš život má smysl. Narodili jsme se, abychom jednou zemřeli a i smrt nese poselství.
Smrt není koncem, jen novým začátkem konce.
Kde je konec?
Žijme. Tady a teď. Nechme zprávu, že naše existence přinesla celku dobro.
Buďme dobří, buďme upřímní, nehrajme loutkové divadlo, užívejte prosté radosti života a pamatujte si :
"Inter vepres rosae nascuntur."
Mezi trním růže se rodí.
Zlo je náš přítel.
Nutí nás věci konat.
Buď tou růží, i když kolem tebe roste trní.
Pro sebe.
A tím, že budeš pro sebe.
Budeš i pro náš svět.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama